Historie
Kde se vzal u nás lakros a boxlakros
Lakros je jednou z nejstarších známých kolektivních her. Hru nazývanou bagataway nebo terawaarathon hráli původní obyvatelé Severní Ameriky z oblasti Velkých jezer již před několika sty lety. Sloužila jako příprava bojovníků, ale také k řešení sporů mezi kmeny. Trvala často i několik dní. Vlastní hry se zúčastňovaly desítky hráčů (uvádí se 50 či 60), celý tým ale čítal hráčů několik stovek a střídali se.
První písemné záznamy o lakrosu pocházejí z roku 1636, zmiňují se o něm francouzští kolonizátoři. A byli to také Francouzi, kteří dali hře její dnešní jméno. Už dávno před objevením Ameriky byla totiž pro Francouze „la crosse“ každá dřevěná hůl nebo pálka používané ke hře s míčem. Takže když misionáři viděli indiány hrát bagataway (v překladu „menší bratr války“), byl to pro ně jen další „la crosse“.
Už „původní“ indiánský lakros měl několik variant, raritní byla třeba hra se dvěma jednoručními lakroskami. A i v moderní době se vyvinulo několik variant této hry: mužský lakros (angl. field lacrosse), boxlakros (angl. box lacrosse, resp. indoor lacrosse), ženský lakros (angl. women’s lacrosse) a pak nejmladší, bezkontaktní verze hry – interkros. Jednotlivé varianty hry se liší velikostí hrací plochy, počtem hráčů, velikostí branek, používaným míčkem a hlavně povolenými způsoby bránění soupeře.
V Československu se lakros objevil už za první republiky. Poprvé se v ČSR hrál v roce 1936 mezi tehdejšími woodcraftery. Vznikla ale vyloženě česká varianta, která je na rozdíl od klasického lakrosu jednoruční. V 60. letech 20. stol. (1967) se lakros objevil znovu zásluhou skautského (indiánského) oddílu Neskenon, který se o lakrosu dozvěděl z knih o amerických indiánech. Nejdříve se hrálo jen uvnitř oddílu, pak oddíly mezi sebou, pak vznikly větší turnaje.
Ale až v roce 1978 založili skautské a trampské týmy pravidelnou ligovou soutěž a o rok později vzniklo Sdružení amatérských lakrosových hráčů – SALH. To pokračuje v činnosti dodnes.
Informace přes „železnou oponu“ tehdy procházely ztuha a teprve v roce 1985 čeští lakrosisté zjistili, že skutečný lakros se hraje jinak, než jak si do té doby mysleli. Z iniciativy několika průkopnických oddílů českého lakrosu (Custodes, Tois, Steams, Medvědi, Menhirs) pak vznikla skupina hráčů, kteří se rozhodli začít hrát „pravý“ lakros. Začátky byly těžké. Složitě se sháněla a překládala pravidla, chrániče, helmy a hlavně míčky… Kdosi sice dovezl ze zámoří několik dvouručních lakrosových holí (původních dřevěných i novějších s hlavou z plastu), ale snahy je vyrobit svépomocí vedly někdy až ke kuriózním výsledkům. Nicméně 9. 5. 1986 se uskutečnil historicky první zápas na našem území hraný podle pravidel boxlakrosu. Hrálo se v Praze na hokejovém stadionu TJ Hvězda Praha. První boxlakrosové utkání mezi družstvy z jiných měst se konalo v září 1986 v Plzni a na podzim téhož roku vznikla boxlakrosová liga za účasti čtyř týmů – Custodes, SSM Kajetána, TJ Škoda Plzeň a TJ Malešice.
Podnětem k dalšímu rozvoji byla návštěva Sierra Filiona z Quebecku v roce 1986, který k nám přijel propagoval interkros a objasnil nám situaci lakrosu ve světě. Hned za rok v září 1987 se do Prahy vrátil s ním přijelo i několik lakrosových přátel. Dokonce uspořádal v Kanadě sbírku a dovezl 60 dřevěných lakrosek. Při této návštěvě došlo i na první mezinárodní utkání, které se hrálo 6. 9. 1987 v Černošicích.
V květnu roku 1988 do Plzně přijelo 25 fieldlaksových hráčů z Anglie. Jejich návštěva měla za úkol předvést několik tréninkových jednotek a přiblížit nám způsob hry fieldlakrosu. A sehrát s Čechy několik přátelských utkání. V roce 1990 byl založen ČSFBL (Český svaz fieldlakrosu a boxlakrosu). Ve stejném roce byla založena i světová boxlakrosová federace. Jako ČSFR jsme se stali jejími spoluzakladateli společně s Kanadou, Austrálii a Švédskem.
V červnu 1991 president boxlakrosové asociace Lewis přivezl kanadský tým Langley Knights. Vznikl teprve v roce 1989 v menším městě Langley asi 30 km vzdáleném od Vancouveru v Britské Kolumbii. Jeho kvality byly ovšem nesporné. Již v roce svého založení vyhrál mistrovství Britské Kolumbie, kterou pak reprezentoval na mistrovství Kanady, kde skončil pátý. Následující rok vyhrál svoji ligu… První zápas sehráli Rytíři v Plzni proti místnímu výběru. Kanaďané hráli v tréninkovém tempu, přesto s úžasným přehledem, přihrávali si kolem zóny neuvěřitelně rychle, následovala jedna clona za druhou, nacvičené signály nebraly konce.
Na jedné straně způsob, jak lehce a suverénně dokázali překonat obranu soupeře nebo brankáře, byl úžasný. Na druhé straně jejich obranná hra nesmírně bolela. Každý hráč u jejich branky byl velmi tvrdě atakován a ne zřídka skončil na zemi. Utkání skončilo jasnou výhrou Langley 22:4. Naše reprezentace si v druhém zápase vedla o něco lépe, přesto výběr ČSR podlehl Knights 12:1. Třetím soupeřem Knights byl SK Lacrosse Jižní Město, který Rytíři smetli 26:1. Čtvrtým soupeřem ve čtvrtém zápasovém dni po sobě byli hráči LCC Radotín, kteří překvapili Knights velice tvrdou obranou a nesmírnou bojovností. Přesto Custodi nakonec prohráli 15:8. Pátý zápas byl ve fieldu, který hráli Kanaďani poprvé v životě. Přesto porazili naši reprezentaci 14:10. V šestém zápase, opět v boxu, přejeli mistra ČR TJ Malešice 20:1 a v posledním, sedmém porazili znovu českou reprezentaci, tentokrát 19:3. Zájezd těchhle chlapíků byl zlomovým okamžikem pro český boxlakros, střet s realitou byl neúprosný, ale bylo jasné, kam se boxlakros u nás musí ubírat. Od té doby se mnoho změnilo. Několikrát k nám přijeli zámořští lakrosoví „misionáři“. Vznikly svazy mužského lakrosu, ženského lakrosu a interkrosu, které se sdružily v Českou lakrosovou unii (ČLU). Celkem má ČLU na 1000 členů. V Radotíně jsme postavili boxlakrosovou arénu – světově unikátní hřiště pod širým nebem, kde se pořádá největší boxlakrosový turnaj mimo území Kanady a USA – Memoriál Aleše Hřebeského, jehož se účastní týmy až z 15 zemí včetně zámořských. V roce 2019 se uskutečnil už 26. ročník!
Každý ze svazů organizuje svoji soutěž. Národní boxlakrosová liga se vyvinula do dnešní podoby s 10 týmy (dva ze Slovenska). Muži hrají i soutěž ve fiedlakrosu. Ženská lakrosová liga má 8 týmů. Seniorská interkrosová liga má 7 týmů. Hraje se juniorská liga boxlakrosu, fieldlakrosu i interkrosu pro kategorie U11 až U17. Kluby vyjíždějí na turnaje do zahraničí. Národní týmy se účastní šampionátů.
O tom, že náš lakros má respekt i u mezinárodní federace, svědčí, že ČR bylo přiděleno pořádání mistrovství světa v boxlakrosu v květnu 2011 v Praze. Poprvé v historii mimo americký kontinent! Český národní tým tu zaznamenal historický úspěch, když skončil na 4. místě za profesionály z Kanady a Ameriky.
Nejžhavější novinkou je zařazení lakrosu mezi potenciální olympijské sporty a v důsledku toho přijetí České lakrosové unie do ČOV v květnu 2020.
Kde se vzal Lacrosse Club Custodes
Lakrosový klub Custodes (LCC) vznikl na podzim roku 1980. Jeho zakládající členové vyšli z radotínského Turistického oddílu mládeže Šedý vlk. Impulsem k tomu byl předváděcí zápas kluků z Neskenonu, kteří nám přijeli představit tuhle hru na letní tábor, tehdy byl poblíž Klení u Slepičích hor. V té době byla v oddíle velmi početně silná skupina teenagerů sdružených v družině Strážců a hra se nám zdála být výborným doplněním oddílové činnosti. Založili jsme tedy tým, který se po prázdninách přihlásil do ligy českého lakrosu pod názvem své družiny, ale přeloženým do latiny – Custodes. A už tehdy jsme chodili trénovat na hřiště u radotínské sokolovny.
Pět let jsme hráli ligu, vypracovali jsme se mezi špičku, nikdy jsme však soutěž nevyhráli. Když se pak v roce 1985 ukázalo, že skutečný lakros se hraje úplně jinak, byla to výzva, kterou nešlo nepřijmout. Stali jsme se jedním ze čtyř klubů, které založily v roce 1986 Národní boxlakrosovou ligu. Její výsledky od prvopočátku můžete najít zde.
Zásadním bodem ve vývoji klubu byl počátkem 90. let vstup do radotínského Sokola a tím získání možnosti mít vlastní sportoviště a zázemí. Na místě bývalého venkovního hokejového hřiště, z travnatého, ale spíše hliněného plácku, jsme postupně vybudovali první a dosud jediné boxlakrosové hřiště v ČR, dnes s tribunami a umělým kobercem, kde se každý rok koncem dubna koná největší boxlakrosový turnaj v Evropě.
Mottem našeho klubu je: Lakros je víc než sport. A tak i k činnosti přistupujeme. Jsme komunita a každý, kdo chce přijít hrát, může. Nikoho a priori neodmítáme.
Indiánští dědové vyprávěli mnohé příběhy o tom, jak se chovat a jak může být každý při hře důležitý. Všechna stvoření jsou důležitá, nezáleží na tom, jak jsou malá a čím a jak se podílejí na životním cyklu. O člověku si můžete myslet, co chcete, o jeho nedostatcích a slabostech, přesto má každý svoje kvality, díky kterým vám jednou třeba může pomoci.
Takový je i příběh o velké hře s míčkem, která se udála mezi čtyřnohými zvířaty a okřídlenými ptáky. Kapitány čtyřnohých zvířat byli medvěd, který svou váhou přetlačil všechny protivníky, jelenec, jehož rychlost a schopnost rychle se zastavit a zas vyběhnout jej činila důležitým členem týmu, a velká želva, která vydrží nejsilnější poryvy, a je přitom schopna se přibližovat k protivníkovi svým tempem. Na straně okřídlených ptáků byla sova, která vyniká schopností udržet oko na míčku nezávisle na tom, z jaké pozice či směru se míček objeví, dravý pták a orel, oba pro svou rychlost a sílu v letu…
Když se ptáci připravovali na hru, všimli si, že k nim na strom šplhají dvě malá stvoření, sotva o něco větší než myši. Když se dostala na vrchol, požádala ptáky, zda by také mohla hrát. Orel, který si povšiml toho, že jsou čtyřnozí, se jich zeptal, proč se nepřipojí ke zvířatům, k nimž náleží. Stvořeníčka odpověděla, že se o to pokusila, ale byla odmítnuta, protože jsou malá. Když to ptáci slyšeli, bylo jim jich líto. Přemýšleli, jak by je mohli k sobě do týmu začlenit, když nemají křídla. Po debatě ptáci rozhodli, že se pokusí pro malá stvoření křídla vytvořit. Jeden z ptáků navrhl, že by se z bubnu, který se měl použít jako doprovod k tanci, mohla použít přebytečná kůže, přetažená přes okraj. Kůži tedy roztrhali na malé kousíčky a připevnili na nohy jednoho ze zvířat. A tak vznikl netopýr.
Míček se vyhodil do vzduchu a netopýrovi bylo řečeno, ať jej chytí. Se schopností rychlého uhýbání a kroužení při současném držení míčku v pohybu, aniž by jej upustil na zem, netopýr přesvědčil ptáky, že si získali nejcennějšího spojence. Ptáci chtěli použít kůži i pro druhé stvoření, ale už jim žádná nezbyla… Proto navrhli, že by se mohla křídla vytvořit tak, že by se zvířátku vytáhla kůže po obou stranách těla. Trháním a taháním kůže mezi předníma a zadníma nohama se to podařilo. Vznikla tak poletucha.
Když byli všichni připraveni, hra začala. Na začátku poletucha chytila míček, odnesla jej na strom a hodila jej ptákům. Ti jej určitou dobu udržovali ve vzduchu, ale potom jim vyklouzl. Než ale stačil dopadnout na zem, netopýr jej zachytil a svým uhýbáním a kličkováním jej udržel v moci i před nejrychlejšími zvířaty, dokud se mu nepodařilo dát gól. A tak vyhráli ptáci.
Když je hra čistá a když je hrána pro potěšení Stvořitele, každý je důležitý – nezávisle na tom jak malý či velký, jak silný či slabý je… Každý, kdo sleduje naši hru, se chce přidat. A u nás může.
Při příležitosti výročí 40 let od založení klubu byla díky Tondovi Gottwaldovi uspořádána výstava LCC40. Panely a vystavené fotografie si můžete prohlédnout on-line zde. Doprovodné texty jsou v popisu jednotlivých galerií.